Šárka Parkanová je mladá, nadějná ilustrátorka a v mé aplikaci nově najdete její krásnou obrázkovou knížku Zora na cestách. Je o slepici, která ráda sní o dobrodružstvích a o cizích krajích.
A o tom, kde se v hlavě Šárky vzal nápad právě na slepici, jaké to je si pořád kreslit a taky o knížkách, jsme si spolu nedávno povídali.
Šárko, pamatujete si, co byl váš první obrázek v životě?
To si popravdě nepamatuji, ale nejstarší obrázek, který jsem nakreslila a přežil u nás doma dodnes, je obrázek domku s ovládáním počasí. V domku je holčička, která může pomocí speciálního zařízení spustit venku déšť – a díky tomu zůstat doma. A tam si asi malovat nebo číst. Dnes je mi jasné, že se dá oboje snadno dělat i na čerstvém vzduchu, ale tenkrát mi byly asi čtyři roky, tak si to odpouštím.
Jak se pak z kreslení stalo povolání?
Doma mám stovky obrázků a rozpracovaných projektů. Nápady mi nechybí, spíš kuráž – a když ke mně jednoho dne připlula vlna odvahy, byla by škoda na ni nenaskočit. Proces vydání knížky byl velmi dlouhý (což jsem tušila), ale také radostný (v což jsem doufala) a určitě je to něco, co bych ráda zažila znovu. A pak znovu. V současné době tedy kreslení jako své povolání nevnímám, ale pracuji na tom, aby se jím do budoucna stalo.
Zjistil jsem si, že jste velkou obdivovatelkou kreseb Adolfa Borna. Kdy jste se k nim poprvé dostala?
Určitě jsem byla ještě malá a maminka mi četla nějakou knížku, ve které byly ilustrace pana Borna. Pokaždé jsem se ptala: „A další ilustrace tam není?“ a „Ukážeš mi to znovu?“ Příběhy jsem poslouchala ráda, ale ilustrace pro mě byly zajímavější. Právě ilustrace Adolfa Borna mě tenkrát fascinovaly (a dodnes mě fascinují), protože je v nich vždy schovaný nějaký vtipný detail. A teď mě tak napadá, že je na nich i spousta ptáčků.
Proto jste potom vymyslela slepici Zoru?
To není ten důvod, ale je možné, že jsem měla ilustrace ptáčků někde v hlavě schované a podvědomě mě to ovlivnilo.
Takže už jako malá jste se hodně potkávala s knihami?
Moje maminka je knihovnice, takže jsem vždy byla obklopená knihami. Hodně jsme četly a o knížkách si i povídaly. A to byl podle mě i klíč k mojí lásce ke knihám – ten společně trávený čas.
Vzpomenete si na nějakou konkrétní knihu právě s ilustracemi Adolfa Borna?
První, kterou si vybavím, je Mach a Šebestová. I díky večerníčkovému seriálu je tahle knižní série asi tou nejznámější. Já jsem se určitě nejprve setkala s knihami, ale Macha a Šebestovou jsem milovala i na obrazovce. Jako malá jsem moc nesledovala zahraniční tvorbu, neznala jsem Toma a Jerryho ani Power Rangers, nejraději jsem měla Potkali se u Kolína. To mě sice ve škole neučinilo nejpopulárnější dívkou roku, ale znalost českých příběhů a setkávání se s českým humorem mi z dnešního pohledu poskytlo hodně inspirace pro vymýšlení vlastních příběhů.
Když se vrátím ke knížkám, napadá mě ještě Aprílová škola Jiřího Žáčka. Ale moje srdcovka mezi knihami ilustrovanými Adolfem Bornem byla kniha Zdeňka Svěráka – Tatínku, ta se ti povedla.
Máte ji pořád v knihovničce?
Mám. Dokonce podepsanou panem Svěrákem. Moc jsem si přála mít ji podepsanou také Adolfem Bornem, ale to se bohužel nepodařilo. Na zdi svého pokoje mám ale jeho kresbu – malého Jonatána, kterého pro mě nakreslil při setkání na Světě knihy, a který je jednou z prvních věcí, které po probuzení vidím.
Jste taky fanda prasátka Olívie (smyšlená postava ze série dětských knih, které napsal a ilustroval Ian Falconer– pozn. Booko)?
Velký fanda. Série o Olívii je geniální. Objevila jsem ji ale až v dospělosti, když se dostala na český trh. V češtině bohužel vyšly jen tři knihy, a tak jsem pátrala v zahraničí a některé knížky si zakoupila v jiných jazycích.
Na knížkách o Olívii se mi líbí především jejich jednoduchost – použití malého množství barev, ne příliš dlouhé texty. Knihy mi byly velkou inspirací. Snažila jsem se omezit text a vystavět knížku především na obrázcích, které mohou podnítit diskuzi mezi rodičem a dítětem a vzbudit v dětech (i dospělých) fantazii.
To je to, nad čím přemýšlíte, když tvoříte knížku, třeba Zoru na cestách?
Také. Jsem ráda, když je v knize něco, co vzbuzuje potřebu povídat si a ptát se. Od dospělých občas slyším: „To ale dítě nepochopí.“ – Možná ano, možná ne. Ale proto má rodiče, učitele, kamarády… a autorův příběh se tak dotváří nejen díky čtenářově fantazii, ale právě i díky diskuzi nad příběhem a sdílením příběhu s ostatními.
Takže velká inspirace právě knížkami s prasátkem Olívie?
Inspirovala jsem se nejen touto sérií. Mám doma stovky dětských knížek plných ilustrací. Kdykoliv někam jedu, projdu si místní knihkupectví a většinou si koupím nějakou knížku. I moji známí mi je z cest vozí jako dárek. Ke knížkám a ilustracím v nich se pak vždy ráda vracím a dá se říct, že inspirací jsou mi všechny z nich.
Jaký je váš vztah ke komiksům?
Párkrát jsem se o komiks pokoušela, ale utvrdila jsem se v tom, že je to opravdu těžká disciplína. Dát vše dohromady tak, aby to bylo hezké i čitelné je nesnadné. Nicméně ty, kteří komiksy tvoří obdivuji a já se prozatím také nevzdávám.
Ptám se proto, že další vaší oblíbenou postavičkou je Marcy z komiksu se Snoopym.
Tu mám moc ráda. Jak kresbu v rámci komiksů Peanuts, tak právě charakter Marcy. Je velice chytrá, tichá a pokorná a s lehkou ironií přijímá všechny poznámky dětí, které si jen myslí, že jsou chytré. To se mi líbí. Celý komiks o Snoopym je můj oblíbený a Snoopyho mám úplně všude. Nevnímám ale to, zda jsou postavy prezentovány ve formě komiksu nebo ne, zajímá mě samotná kresba a bavím se nad skvělými pointami v příbězích.
Proč se hlavní hrdinkou vaší knížky stala právě slepice?
Občas se mě na to někdo zeptá a já jsem vlastně dlouho nevěděla, kde se mi ta slepice v hlavě zrodila. Pátrala jsem po jejím původu a vzpomněla si, že když jsem v rámci své absolventské práce vytvářela dětský časopis o jídle, jeho součástí byla i stránka o vajíčkách, a tam se poprvé objevila má ilustrovaná slepice. Začalo mě bavit kreslit ji v různých situacích, z různých pohledů a úhlů a nějak jsem se pro ni nadchla. A protože moc dětských knih se slepicí v hlavní roli neznám, tak jsem se do jedné pustila.
A proč jméno Zora?
Napsala jsem si na papír spoustu jmen a vyšla mi z toho právě Zora. Během přípravy knížky jsem se trochu vyděsila, když jsem si uvědomila, že slepice Zora se objevuje v jedné z přednášek divadla Járy Cimrmana. Hru jsem předtím určitě slyšela, ale záměr to nebyl. Nakonec po konzultaci s Albatrosem zůstala Zora Zorou a teď alespoň díky tomu vím, kdo zná Cimrmanovské přednášky – občas se mě na to někdo zeptá, ale moc se to nestává.
Je pro vás jednodušší nakreslit ke knížce ilustraci nebo vymyslet text?
Rozhodně je pro mě snazší nakreslit obrázek. Nad texty dlouho přemýšlím, hodně přepisuji a hlavně zkracuji, aby působily tak, jak bych si přála. Obrázkům se můžu věnovat kdekoliv a kdykoliv, ale na psaní potřebuji svůj klid (což někdy znamená rušné místo plné lidí nebo hlasité hudby a jindy úplné ticho), někdy to zkrátka přijde a člověku to píše samo.
Je pravda, že kreslíte na vše, co vám přijde pod ruku?
(směje se) To je velká pravda. Na všechno a také skoro vždy. Na všech pracovních schůzkách si kreslím a už i ve škole jsem to dělala. Věřím, že to může působit neslušně, ale já se snažím všem mermomocí vysvětlit, že se díky tomu naopak lépe soustředím. Kdybych to nedělala, koukala bych z okna a přemýšlela nad tím, co bude k večeři. Bez kreslení zkrátka nemůžu být.
Zmínila jste, že si často pořizujete dětské knížky. Sáhnete někdy i po knížkách pro dospělé?
Méně, než bych chtěla. Často mám rozečteno několik knih najednou a občas pak na ně pro jiné i zapomenu. Naposledy jsem četla (a dočetla) Český ráj od Jaroslava Rudiše a Sedmou funkci jazyka od Laurenta Bineta.
Slepice Zora a zajíc Booko jsou teď kamarádi – knížka Zora na cestách je už součástí Booko knihovny
Booko je aplikace pro mobilní telefony a tablety. A proto se musím zeptat, jaký je váš pohled na využívání moderních technologií?
Nemám s tím vůbec problém, pokud se užívají s rozmyslem. Když na to nahlížím v souvislosti s četbou a konzumací příběhů obecně, někdy je to čistě praktická záležitost – sama mám čtečku knih a občas čtu i v mobilu. Zkrátka proto, že někdy je to milosrdnější jak k mým zádům, tak i k mé občas nerozhodné povaze (tolik dobrých knih a já mám zrovna dneska chuť číst je všechny, znáte to). Ve škole jsem se věnovala problematice transmediálního vyprávění a věřím, že každé médium má nějakou přidanou hodnotu, kterou by byla škoda nevyužít – technologie není hrozbou pro knihy, pokud to my sami nedovolíme. Právě u Booka mě baví, že je něčím navíc ke knihám, které existují v klasické podobě. Rozpohybované knižní ilustrace mohou některé děti snadněji upoutat, seznámit je s příběhem a přilákat je k samotné knize. Jsem ráda, že něco takového vzniká.
Využíváte technologie při vlastní tvorbě?
Většinou kreslím tužkou na papír, ale obrázky vybarvuji a upravuji i v počítači. S tužkou v ruce mi lépe funguje fantazie, ale technologie vnímám jako báječného pomocníka v následném pilovacím procesu.
Na závěr má klasická otázka pro všechny. Jaká byla vaše nejoblíbenější dětská knížka?
Už jsem zmínila Tatínku, ta se ti povedla, to byla ta nejdůležitější. Ale samozřejmě nebyla jediná. Je to pro mě trošku složitá otázka, protože mám hlavu plnou krásných dětských knížek, které jsem ale v dětství neznala. Z dětství si pamatuji na Klubíčko Bambulín (autorka Alena Peisertová, ilustrace Miloš Nesvadba – pozn. Booko), tu knížku jsem milovala. Je o červeném klubíčku, které se kutálí přes farmu, každý si s ním chce hrát a kousek si z něho vzít. Ono je pak chudák strašně malé… ale dobře to dopadne. A tam je vlastně jednou z postav slepice (směje se)!
Často jsem se také vracela ke knížce Lední medvídku, vrať se brzy, ke Kvakovi a Žbluňkovi a k malému Mikulášovi. Dnes mám ráda kromě dřív zmíněných především ilustrace Karla Čapka, Axela Schefflera, Oliviera Talleca, Kathrin Schärer nebo Sergého Blocha.
Šárko, moc vám děkuji, že jste si na mě dnes udělala čas a odpověděla na pár zvídavých otázek. Přeji vám, abyste pořád měla dostatek inspirace na další malování a ať se vám vaše sbírka dětských knížek pěkně rozrůstá.
Zajíc Booko
