Daniela Krolupperová je překladatelka ze severských jazyků a spisovatelka píšící příběhy především pro děti mladšího školního věku. Vystudovala nordistiku a finštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a je maminkou tří dcer. Není to tak dávno, co jsem měl příležitost si s ní povídat o knížkách a všem kolem nich.

Jak se to v životě semele, že se člověk stane spisovatelkou?

Musí mít v sobě touhu vyprávět příběhy. Je to stejné u všech spisovatelů.

Někde jsem o vás četl, že jste si v dětství sama dokonce vymýšlela komiksy? To není tak obvyklé.

Ano, komiksy jsem kreslila, kam se dalo. Ve školních sešitech jsem neměla jediný piják, kde by nebylo alespoň pár obrázků s typickými bublinami s textem. O předloktí nemluvě. Kreslila jsem komiksy řadu let. Většinou detektivní nebo historické. Nebo obojí. Před převratem u nás nebyly snadno dostupné západní filmy a knížky, ale v televizi dávali alespoň dramatizace románů Alexandra Dumase. Byla jsem nadšený a věrný divák. Nejspíš proto jsem své komiksy s oblibou zasazovala do historické Francie. Také jsem se řadu let učila francouzsky. Ale texty v komiksech byly výhradně česky.

Proč jste se pak z dráhy spíše ilustrátorské dala na tu spisovatelskou?

Výtvarný talent se časem vytratil.  V průběhu puberty zmizela z obrázků jiskra.

Když jste se celé dětství tolik věnovala vymýšlení příběhů a také kreslení, jak vás potom napadlo jít studovat jazyky? Konkrétně nordistiku a finštinu?

To je hrozně jednoduché. Já jsem vždycky velice ráda četla. Neustále jsem vstřebávala příběhy. Je to přirozené. Když člověk rád příběhy vymýšlí, tak je taky rád čte.  Fascinovala mě právě severská literatura. Při studiu na gymnáziu jsem v Městské knihovně přečetla snad všechny tehdy přeložené autory a romány, které byly dostupné. Kromě toho mě zajímaly i samotné země, jejich kultura a historie. Tudy vedla cesta a to byl důvod, proč jsem se rozhodla pro studium nordistiky.

Taky jste nějakou dobu v Norsku i studovala?

V Norsku jsem na lidové vysoké škole vystudovala žurnalistiku a po promoci na Karlově Univerzitě v Praze jsem na univerzitě v Oslu absolvovala speciální roční kurz pro nordisty, kteří pracují s norštinou v zahraničí. Většinou se jednalo o vysokoškolské učitele. Měla jsem vynikající učitele i báječné spolužáky z celé Evropy.

Psala jste své první knížky i během studia?

Příběhy jsem zapisovala od chvíle, kdy jsem se naučila psát. Jenom pár let trvalo, než začaly vycházet knižně, dalo by se říct. Moje první knížka pojednávala o mé velké lásce – o češtině.  Přesněji o dobrodružné výpravě dvou malých děvčátek do tajemné, skoro pohádkové země českého jazyka, taková fantazy o gramatice, dalo by se říct.  (Proč mluvíme česky, pozn. Booko) Začínala jsem populárně naučnými texty, později jsem se odvážila přikročit k vlastním příběhům.

Zmizelá škola – první titul Daniely Krolupperové, který se v Bookovi objevil.

V mé aplikaci je zatím jen jedna vaše knížka Zmizelá škola. Jak vznikl tenhle nápad?

Asi každý z nás zažil, že se mu ráno nechtělo vstávat do školy a hlavou se mu honilo, jak zařídit, aby tam nemusel. Jako ideální řešení se jeví, že by škola prostě zmizela. V takovém případě by se do školy jít rozhodně nedalo. A tak jsem ji ve svém příběhu jednoduše nechala zmizet. Slovenský překlad – Stratená škola – byl letos dokonce zařazen do celoslovenské čtenářské soutěže Osmijanko, čehož si velmi považuji. Celá knížka vznikla díky projektu Knížka pro prvňáčka, což byl vynikající a jedinečný projekt, který vymyslela skvělá knihovnice paní Ivana Hutařová. Spočíval v tom, že každý rok jeden vybraný český autor napsal příběh, který formálně odpovídal nárokům kladeným na první čtení.  Knížka se nedala nikde koupit a další tři roky nesměla vyjít v žádném nakladatelství. Získat ji mohli pouze prvňáčci, kteří se zapojili do projektu, po splnění všech čtenářských úkolů. Byla to skutečně jedinečná odměna pro malé čtenáře.

Všiml jsem si, že některé z vašich knížek mají často i více pokračování. Mám na mysli třeba sérii s Bubáčkem (Bubáček; Bubáček a Myšošlap; Jak Bubáček potkal Bubáka) nebo o Josífkovi (Sedmilhář Josífek; Josífkův pekelný týden; Josífku, k noze!) S tím už počítáte dopředu při psaní nebo to vzniká až později?

Pokračování vznikla díky úspěchu prvního příběhu. Vyžádali si ho čtenáři a jejich rodiče.  Sami se mi ozývají, ptají se, jestli nechystám pokračování. Zajímá je, jak to bylo dál. Co ještě Bubáček zažil? Zatím jsem nikdy při psaní příběhu neměla záměr napsat několik příběhů se stejnými hrdiny. Dosud šlo vždy o reakci na čtenářský zájem.

Kde se zrodil nápad na detektivky pro malé děti? Mám na mysli třeba Policejního křečka nebo Ztracenou náušničku.

Křeček vznikl na památku našich pískomilů, které jsme doma chovali. Jen slovo pískomil nebylo do edice Druhého čtení vhodné. Je dlouhé a není zrovna zvukomalebné. Tak jsem pískomila nahradila křečkem. Když jsem přemýšlela, o čem by křečkův příběh mohl být, moje nejmladší dcera, která v té době, myslím, ještě ani nechodila do školy, mi poradila, ať napíšu detektivku. Detektivku o křečkovi, kde by byl tento drobný hlodavec znamenitým detektivem. Tak jsem to udělala. Příběh o Ztracené náušnice oproti tomu není detektivní. Důležitou roli v něm hraje souhra pozoruhodných náhod. Pro starší děti jsem napsala detektivku Zločin na Starém Městě pražském a Past na korunu. Není vůbec snadné vymyslet detektivní zápletku, která je dějově dostatečně nosná, nemá logické chyby a je dobře pochopitelná dětem. V knížce pro děti se navíc nikdy nesmí objevit násilí, takže i moje dětské detektivky jsou vlídné.

Vaše dcery se tedy někdy stávají inspirací ke knížkám?

Přirozeně. Třeba zlobením mě moje děti inspirovaly opravdu hodně. Jak už jsem říkala, nejmladší dcera si vyžádala policejního křečka. Josífek sedmilhář zase vznikl díky prostřední dceři. A nejstarší dcera mě přivedla na myšlenku napsat Zločin na Starém Městě pražském. Společně jsme byly před několika lety celkem třikrát na výstavě obrazů Jakuba Schikanedera (Jakub Schikaneder, člen výtvarné generace Národního divadla a jeden z nejvýznamnějších český malířů 19. století. Mimo jiné ve svých obrazech často zobrazoval Prahu, ztichlá malostranská a staropražská zákoutí, vltavská nábřeží, Hradčany. Pozn. Booko). Já jeho tvorbu velice obdivuji. Při poslední návštěvě výstavy jsem neodolala a koupila si souborný katalog Schikanederových děl, což je pro mě finančně dost nákladná záležitost. Nejstarší dcera mi poradila, ať napíšu příběh, ve kterém bude Schikaneder jedním z hrdinů. V tom případě by se z drahé publikace stal studijní materiál a nebudou to jen tak zbůhdarma vydané peníze. Byla to dobrá rada, okamžitě jsem se pustila do práce.

Jak těžké je pro vás vymyslet název?  Ptám se záměrně, protože některé názvy vašich děl jsou poetické a hodně hravé. Třeba Zákeřné keře, Jde sem lesem nebo Mizící hmyzíci.

Někdy název vymýšlím až úplně naposled, ale někdy mě napadne nejprve název a podle něj vznikne celá kniha. Právě tak se zrodil příběh Mizících hmyzíků, na základě těchto dvou k sobě navzájem ladících slov.
Zákeřné keře vznikly díky smrtelně jedovatému tisu, který nám roste přímo před vchodem do domu. Celá léta jsem nespouštěla oči z dětí v hrůze z toho, že potají sezobnou lákavou červenou bobuli a otráví se. Tis je totiž velice zákeřný keř. Tímto způsobem přišel na svět příběh Zákeřných keřů.

Booko je aplikace pro mobilní telefony a tablety. Jaký je váš vztah k těmhle moderním vymoženostem?

Elektronická média přirozeně využívám při práci, mají velkou řadu výhod. Ovšem stále mám nejraději klasickou knížku, která nádherně voní a krásně padne do ruky. Pro moje děti jsou však e-knihy samozřejmostí. Co se týká hraní her, musíme být my dospělí velmi obezřetní a nenechat děti, aby se ztratily v džungli virtuálního světa. Je důležité umět žít i bez sociálních sítí, mít skutečné kamarády a taky trochu pohybu venku. A možná také není nutné fotit každé sousto, které člověk vloží do úst.

Knížkám se věnujete opravdu hodně. Píšete je, překládáte. Máte vůbec čas si ještě nějakou přečíst jen tak pro radost?

V poslední době, kdy mi odrůstají děti, se mi to už několikrát podařilo. (směje se) Donedávna jsem ale skutečně četla téměř výlučně pracovně, když jsem na dělala lektorské posudky na zahraniční knížky pro různá nakladatelství. Anebo jsem samozřejmě četla společně s dětmi. Teď se těším na skutečný luxus – číst si jen tak pro vlastní potěchu.

Po jaké knížce sáhnete, když teď máte tu možnost?

Mám ráda kultivované detektivky s promyšlenou zápletkou, které mají spád a jejichž příběh logicky plyne. Moc se mi líbí detektivní romány P. D. Jamesové a romány Volkera Kutschera – Mokrá ryba a další, podle kterých vznikl výpravný německý seriál. Dobře přeložený, dobře napsaný a účelně vystavěný příběh mi působí radost. Moje profesní deformace přirozeně způsobuje, že citlivě reaguji na jazykové nedokonalosti, nedostatky a chyby v textu, stejně jako na logické chyby v ději. Knížky si často vybírám nejen podle autora, ale i podle překladatele.

A vaše nejoblíbenější dětské knížky?

Děti z Bullerbynu, Mayovky a Verneovky, Petiškovo vyprávění o starých řeckých bájích a pověstech, Medvědí dráp a jiné povídky. Nachové plachty od mého milovaného Alexandera Grina. Krátká, leč nádherná novela o tom, že zázraky se dějí.

Děkuji za rozhovor a moc vám přeji, ať se vám v životě ještě hodně zázraků stane a ať přivedete na svět ještě hodně krásných příběhů pro nás malé čtenáře. Zajíc Booko.