Ivona Březinová je jednou z nejznámější českých autorek literatury pro děti. Píše příběhy pro všechny věkové kategorie od předškoláků až po dospívající a její tvorba zahrnuje nejrůznější žánry. V mé aplikaci je už pěkná řádka jejich knížek a určitě jich časem ještě přibude. Jak se k psaní dostala, kde sbírá nápady a inspiraci a jaký je její pohled na moderní technologie? O tom jsem si s ní povídal těsně před začátkem prázdnin.
Co pro Vás znamená kniha?
Radost. Práci a zároveň volný čas, protože já vlastně nerozlišuji, kdy pracuji a kdy mám chvíli na čtení. Většinou to spolu souvisí. Buď knížku píšu, nebo nějakou čtu. Takže pro mě to je relax a zároveň vlastně způsob obživy. Protože jinou práci než psaní knížek nemám. Knihy mi tedy vyplňují naprostou většinu mého života.
Takže splněný sen?
Určitě. Já to sice říkám všude, ale v pěti letech jsem doma oznámila, že budu spisovatelkou. To se mi opravdu splnilo. A já teď neustále ten sen žiju a při psaní jsem neuvěřitelně šťastná.
Když jste to doma už tak brzy prohlásila, směřovala jste k tomuto cíli všechny své další kroky?
V podstatě ano, i když byla samozřejmě v životě období, kdy jsem si říkala, že to asi nebude tak jednoduché stát se spisovatelkou, takže jsem uvažovala i o jiných profesích. To bylo velmi krátce především na gymnáziu, kde jsem měla přírodovědné zaměření a chtěla jsem studovat lišejníky. Asi pod vlivem rodiny, protože maminka je bývalá učitelka přírodopisu a chemie. Navíc pocházím z Ústí nad Labem, kde byl špatný vzduch a lišejníky jsou takovým lakmusem na jeho kvalitu. Ale mým třídním profesorem byl češtinář Jan Houška a v době, kdy nás učil, mu vycházely sbírky básní a povídek. No a po jeho vzoru jsem si řekla, že vystuduji češtinu a budu ji učit a jednou třeba psát i knížky. K psaní jsem se tedy dostala, k učení dětí už ne, ale vůbec mi to nechybí, protože se s dětmi často setkávám na besedách.
Co pro Vás bylo tím hlavním určujícím bodem, že se zaměříte v tak velké míře na dětské knížky?
Určitě za to můžou moje dcery. Začala jsem totiž psát na mateřské dovolené. V té době jsem už bydlela v Praze, kam jsem se provdala, ale práci jsem měla na fakultě v Ústí nad Labem. Najednou mi došlo, že po mateřské nebudu moci jezdit denně 100 km do práce. A tak jsem začala psát a pak se už do práce nevrátila.
Staly se někdy Vaše dcery přímou inspirací k některé knížce?
Vlastně pokaždé tam tak trochu jsou, ale nezáměrně. Není žádná kniha, ve které bych psala přímo o nás. O naší rodině. Dcery se občas poznají v některé mikrosituaci, ale já si daleko raději příběhy sama vymýšlím, než abych psala o svých zážitcích.
Čili hodně používáte fantazii.
Přesně tak. Té je v mých knížkách daleko víc, než přímé inspirace vlastní rodinou. Nemám potřebu odhalovat svoje soukromí.
A když napíšete nějakou novou knížku, jsou Vaše dcery prvními čtenářkami?
Teď už ne. Protože jsou starší a už je to tolik nebaví. Tedy ty knížky pro malé děti. Ale občas mě korigují v jazykové rovině, když píšu třeba něco pro náctileté. Někdy totiž použiji výraz, který jsme říkali my v tom věku, a ony mě pak opraví a řeknou: „Maminko, takhle už se dneska nemluví.“
Některé Vaše knížky obsahují docela závažná témata. Třeba Alzheimerova choroba, závislosti apod. Přesto jsou psané tak, že jsou dětem dobře srozumitelné. Čí to byl nápad, věnovat se i v dětských knihách takovýmto tématům?
Ono se to postupně nabaluje. Na začátku to byl můj nápad, že jsem v době, kdy mé dcery byly v tom nebezpečném věku, chtěla být v obraze jako máma a vědět, proč lidé berou drogy, proč drží takové diety, až z toho můžou umřít, nebo proč hrají na automatech. No, a to jsem dělala asi rok a pak se stala taková úžasná věc, že jsem měla telefonát z Albatrosu, ve kterém mě žádali, zda bych nemohla napsat nějakou sérii románů pro dospívající. Já jsem měla zrovna rozečtenou velmi sugestivně napsanou reportáž o nějaké feťačce. A protože jsem v té chvíli byla plná emocí, neuváženě jsem plácla: „Já vám napíšu knížku o závislácích.“ Brzy mi došlo, že to bude tvrdší oříšek, protože jsem v životě nedržela v ruce ani cigaretu, tak jak já můžu psát o feťácích! Chvilku jsem váhala, zda se neomluvím, že to nezvládnu. Ale potom ve mně převážila touha to aspoň zkusit. A tak jsem během jednoho roku strávila spoustu času mezi narkomany. Navštěvovala jsem je v léčebně a pasťáku, pozorovala je a tahala z nich rozumy. Nebyl to hezký rok. Ale nakonec z toho vznikl triptych Holky na vodítku a někteří mi po přečtení dokonce psali, že to musí být určitě moje osobní zkušenost. Tyto knihy mi pak z hlediska odbornosti pohlídal bývalý spolužák z gymnázia, psychiatr. Když jsme vše dokončili, překvapil mě větou: „Ty pořád píšeš o těch feťácích. Napiš něco o starých lidech.“ Jeho specializací totiž byla gerontologie a měl na svém oddělení plno lidí s Alzheimerovou chorobou. Já jsem nejdříve vzdorovala, ale pak jsem se rozhodla, že to napíšu. Ale že to bude kniha pro malé děti. Načež si pan doktor ťukal na čelo, že jsem se zbláznila, ale já si postavila hlavu a chodila na různá setkání a četla odborné knížky. A pak jsem příběh napsala tak, aby děti pochopily, když vidí třeba svoje prababičky a pradědečky, kteří tou chorobou trpí, co všechno to obnáší. Anebo až budou starší, aby si třeba vzpomněly, že o tom četly v knížce Lentilka pro dědu Edu. Dneska jsem díky této knize patronkou Nadačního fondu Alzheimer. Na základě zkušeností s psaním o narkomanii, gamblerství, anorexii a Alzheimerově chorobě jsem pak dostala odvahu napsat knihu Útěk Kryšpína N. o chlapci, který vnímá zvuky jen díky sluchadlům, nebo Knihu Řvi potichu, brácho o dětech s poruchou autistického spektra. Nejnověji vznikla na popud Nadačního fondu Emil, který se stará o mladé handicapované sportovce, kniha www.bez-bot.cz o těžce zraněném patnáctiletém lyžaři a jeho usilovné cestě zpátky do života.
V mé aplikaci už jedna taková knížka taky je. Kluk a pes. O chlapci Julinovi, který je upoután na invalidní vozík, a jeho asistenčním psu. V té taky nejsou žádné osobní zkušenosti? Sama jste to neprožila?
Ne, neprožila. Kluk a pes dokonce vznikl trošku jinak. Impulsem nebyl kluk vozíčkář, ale pes. Fascinovalo mě poznání, že pokud psi mají vykonávat nějaké povolání, musí chodit do školy jako děti a musí udělat zkoušky, aby se mohli stát asistenčními, lavinovými, policejními nebo vodicími psy. Bavila mě paralela – dítě chodí do školy, pes chodí do školy.
Aplikace Booko přináší knížky do oblasti moderních technologií. Jaký je váš vztah k počítačům, tabletům a všem těmhle vymoženostem dnešní doby?
První tři knížky jsem psala tužkou na papír, protože jsem v té době počítač neměla. Ale už tehdy jsem věděla, že nemá smysl rukopis přepisovat na psacím stroji, takže jsem si počítač na pár dní půjčila, abych měla svůj první rukopis v elektronické verzi. Už tehdy jsem počítačům hodně fandila. Dokonce v době, kdy jsem pracovala na univerzitě (Pedagogická fakulta univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem – poznámka Booko) na katedře bohemistiky, a to ještě počítače moc na školách nebyly, jsem kamarádila s kolegy z katedry matematiky a výpočetní techniky, a podařilo se mi prosadit, že i u nás bohemistů bude aspoň jeden počítač. Někteří kolegové tehdy nechápali, k čemu nám na katedře českého jazyka a literatury počítač bude. Dneska jsem hrdá, že se mi to tenkrát podařilo prosadit, za pár let už byl počítač na každém stole. Já tedy novým technologiím fandím a jsem v něčem i vizionář a vidím spousty výhod, které nám technika může přinášet, ale vidím samozřejmě i nebezpečí. Ale fascinuje mě, když se vrátím zpět k literatuře, že to, o čem jsem já jako holka četla v knihách science fiction, se dnes stalo realitou a já jsem toho součástí. To je pro mě neuvěřitelný čtenářský zážitek, protože i na sci-fi jsem vyrostla.
A myslíte si tedy tablet dětem do ruky ano nebo ne?
Velmi uváženě a s mírou. Často vidím, když třeba jedu tramvají, dítě v kočárku, které ještě neumí mluvit. Drží v ruce mobil a bravurně projíždí prstem a prohlíží si fotografie a obrázky. Ono to vypadá zajímavě, působí to možná vesele, snad až dojemně, ale ten dopad zase tak veselý být nemusí. Já si myslím, že na začátku je třeba velmi zvažovat, na jak dlouho tablet nebo mobil dítěti do ruky dát, ale přece jen bych volila dát. Abychom děti úplně izolovali od techniky, to je taky špatně, protože děti se s technologiemi sžívají přirozeně, intuitivně. Já bych to možná přirovnala k učení se cizímu jazyku. Když je dítě odmalička bilingvní, tak si vůbec neuvědomuje, že se učí a druhý jazyk je jeho přirozenou součástí. A s technologiemi je to úplně totéž. Dejme dítěti do ruky tablety a mobily, ale na omezenou dobu, a kontrolujme, co na přístroji dělá, aby aktivita měla smysl. To je na tom úžasné, že Booko podle mě smysl má. Způsob, jakým funguje, posouvá vlastně dítě dál. Přináší informace, pomáhá zakládat čtenářskou gramotnost dítěte a umožňuje druh interaktivního prožitku. Jsem přesvědčená, že chvíle strávené s Booko nejsou plané minuty s moderní technologií, ale že aplikace má význam pro další rozvoj dětí.
Když se před lety objevily e-knihy, spousta lidí tvrdila, že do deseti let je konec s tištěnými knihami. Čas ukázal, že to tak rychle nepůjde. Jaká je podle Vás budoucnost klasických knížek?
Já si myslím, že knihy určitě přežijí. Že je pořád strašně moc lidí, kteří si vezmou do ruky raději papírovou knihu. Není to jenom můj případ, který se dá pochopit. Když celý den sedím u počítače a zírám do monitoru, tak si večer ráda vezmu do ruky papírovou knížku. U e-knih je dobré to, že si celou knihovnu nahrajete do kapsy a nemusíte před cestou na dovolenou přemýšlet, jestli máte přetížený kufr a kterou knihu vyhodit a kterou vzít s sebou. Obojí má nesporné výhody a podle mě budou tyto formy koexistovat vedle sebe. Budou možná skalní zastánci papírových a budou i skalní zastánci e-knih. Dokonce myslím, že už si to teď nějak sedlo. A možná pro kluky, u kterých se říká, že v deseti letech opouštějí tištěnou knihu, mohou e-knihy nebo mobilní aplikace pomoci neztratit je jako čtenáře.
Po jaké knížce sáhnete Vy, když si chcete dát svůj večerní relax?
No relax. On to tak úplně relax není. Já jsem tedy na začátku říkala, že kniha je pro mě pořád radost. Ale nemám tolik času, abych si mohla číst jenom knihy, které mě zaujmou svým názvem nebo tématem. Musím načíst spousty literatury kvůli své knize, na kterou se připravuji, protože někdy jsou ta témata tak náročná, že musím přečíst třeba 40 knih, než jsem schopna zmapovat prostředí a problematiku tak důkladně, abych napsala věrohodně svoji vlastní knihu. Takže si čtu po večerech. Teď třeba žiju hodně řadou GO!, kterou vydává Albatros, což je vlastně taky takový splněný sen. Jako malá holka jsem obdivovala všechny ty robinsonády a knížky o přežití. A už před patnácti lety jsem si vymyslela, že takové knížky budu psát taky. Tteprve teď na ně došel čas. Takže já momentálně studuji knížky o přežití při uvíznutí na širém moři, při zabloudění v horách, v džungli a na poušti, a kromě toho musím přečíst spousty literatury cestopisné, zeměpisné a přírodopisné. Protože třeba poslední kniha z této série se odehrává v thajské džungli, kde je úplně jiná příroda než v pralesích Jižní Ameriky. Jako autor musím všechno znát, abych v příběhu, který mladým čtenářům předkládám, neudělala žádnou chybu. Nechci mystifikovat hloupostmi. Když děti věnují mé knížce čas, chci, aby z toho měly nejenom čtenářský zážitek, ale i znalosti, které třeba jednou využijí.
A když chcete u knížky opravdu relaxovat?
Mám ráda historické romány hlavně ze starověku a středověku, a čtu i životopisy, pokud mě osobnost zaujme. Ale občas sáhnu i po sci-fi, láká mě anticipace budoucnosti. Třeba ještě zažiju něco, co je zatím jen výmysl v rovině literatury.
Vaše knížka je zapsaná na listinu IBBY, jste členkou obce spisovatelů, získala jste řadu ocenění nakladatelství Albatros, Cenu učitelů, Cenu knihovníků i Cenu dětí, dvě nominace na Magnesii literu. Je nějaké ocenění, které si vážíte nejvíce?
Určitě si moc cením zapsání mé knížky na Čestnou listinu IBBY, což se odehrálo v roce 2004 v Jihoafrické republice, vážím si i několikerého udělení Zlaté stuhy a pak mám velkou radost z toho, že jsem pasovaná na rytířku Řádu krásného slova. Když teď jezdím pasovat prvňáčky na čtenáře, tak sebou vozím meč, který jsem si pořídila ve Španělsku. A tím děti pasuji, jako opravdická rytířka.
Co plánujete na prázdniny? Budete odpočívat?
Ne, ne. Celý podzim a jaro jsem byla na cestách, na besedách. Protože jezdím po celé republice. A přes prázdniny, kdy je ve školách volno, tak to já mám nejvíce klidu na psaní. Takže budu hodně psát. V Albatrosu byly moc úspěšné knížky Teta to plete a Teta to zase plete, takže brzy vzniknou (už jsou napsané – poznámka Booko) dvě volná pokračování Táta to motá a Yveta to ví. Takže zase to budou čtyři dvojice vzájemně popletených pohádek. Tatínek nebude plést svetry jako teta, spíše asi bude rozmotávat nějaké kabely, ale taky to všechno pěkně zmotá. Tak na to se teď moc těším. To mě teď čeká.
A moje poslední otázka. Booko je hlavně o dětských knížkách. A mě by zajímalo, která byla ta dětská knížka Vašeho srdce?
To je u mě trošku problém. Já jsem totiž chodila od druhé třídy do knihovny a hltala jsem jednu knihu za druhou. Knihovnu jsem měla v podstatě hned za domem, takže jsem si někdy nosila i dvakrát týdně domů štosy knih. A málokdy jsem se k nějaké knize vracela. To spíše v nouzi, kdy jsem třeba onemocněla, nemohla jsem si do knihovny zajít a rodiče náhodou neměli čas. A to jsem se pak často vracela třeba k Neználkovi nebo Ferdovi Mravencovi. A jako poměrně malá holka jsem četla třeba i Robinsona a hodně taky verneovky. Z pohádek jsem milovala Pohádky Václava Říhy s ilustracemi Cyrila Boudy. Ty mi ležely často vedle postele.
Paní Březinová, moc Vám děkuji za rozhovor, přeji Vám krásné a plodné prázdniny a těším se na nové knížky, které pro nás napíšete.
Zajíc Booko
Ahoj, Booko! Jsem ráda, že jsi! Tak se drž!
Ivona
