Nejradši jsem měla Šípkovou Růženku. Líbilo se mi, jaké měla krásné dlouhé vlasy a jak ji zachránil princ. Prostě klasika.

Když jsme byly se ségrou malé, mamka nám předčítala, ale číst jsme se naučily brzo – už když nám bylo pět. Takže jsme si brzy začaly číst i samy. Mamka byla každopádně vášnivá čtenářka, číst jsme se naučily vlastně tak, že jsme jí koukaly přes rameno a ona nám vysvětlovala jednotlivá slova. Taky jsme ale měly starý kazeťák a na něm jsme poslouchaly pohádky. Takové ty klasické, Dlouhý, široký a bystrozraký a podobně.

Když už jsem byla o něco větší, měla jsem ráda knihy Jacqueline Wilsonové, to jsou takové knížky hlavně pro holky. Jde o skvělé příběhy pro trochu větší děti, hrdinky tu řeší skutečné problémy, od těch všedních po ty vážnější. Měla jsem ráda celou řadu hrdinek z jejích knížek, spoustu mě toho naučily a ve spoustě z nich jsem se viděla.

Dneska už čtu spíš samé dospělácké, depresivní knížky. Tedy s výjimkou těch, které jsem namluvila pro Booko. Vím, že vychází spousta krásných ilustrovaných dětských knih, ještě víc, než když jsem já byla malá, ráda se na ně podívám v knihkupectví, ale to je tak všechno.

Ano, to je pravda. I když dětské knížky nečtu, pohádky a příběhy v podobě animáků nakoukané celkem mám, i proto, že jsem na některých pracovala.

Díky tátovi. Je zvukař a když jsme byly se ségrou malé, bylo nám asi deset, tak nás přivedl do studia. A pak už jen záleželo na tom, jestli se naše hlasy budou líbit. No a naštěstí se líbily. Obě dabujeme doteď.

Nedávno jsem dostala roli v seriálu pro dospělé, jde o postavu ženy, které je sice 21, ale vypadá tak na 40 a má hodně chraplavý hlas. Myslela jsem si, že na castingu jsem vlastně jen do počtu, a oni mě vybrali. Hlas jsem musela posadit hodně nízko, až jsem cítila, že mě z toho bolí hlasivky. Ale nakonec jsem byla celkem spokojená s výsledkem, i když to pro mě je zatím opravdu nezvyk.

Všechno jsem se učila s tátou a v praxi. Táta má spoustu zkušeností a dal mi celou řadu rad. A nejlépe se to, jako ostatně všechno, učí postupně v praxi.

To je ta nejtěžší otázka! Asi by to mohla být Liesel ve Zlodějce knih, to je dost známá kniha i film. Nebo v novém zpracování Malého prince, v animovaném filmu, který z původního příběhu vychází, jsem dabovala holčičku, která se s Malým princem potká, to byla taky skvělá role. Převážně ale dabuji seriály pro děti. A nebo knížky pro děti, jak dobře víš.

Moc se mi líbí ten samotný nápad. Když jsem byla malá, nic takového neexistovalo a myslím, že bych to ocenila. Dnešní doba je tak přetechnizovaná, že ničemu nevadí, když se knížky čtou i na tabletech nebo v elektronické verzi. Je super, že si děti mohou pustit i zvukovou stopu a slyšet tak příběh v podání někoho jiného než jen mámy a táty.

Tak to bude asi hned ten první o slepici – Zora na cestách. Shodou okolností se znám se Šárkou Parkanovou, která je autorkou knížky, takže mě hodně bavilo ji načíst. Navíc je vtipná a hezky ilustrovaná.

Pořád čtu hlavně na papíře, přestože namlouvat audioknihy mě opravdu baví. V elektronické podobě jsem vždycky četla hlavně knížky do školy – člověk je sežene hned a nemusí rozmýšlet, jestli se mu všechny vejdou domů. Mám ale i čtečku a nijak se e-knihám nebráním. Na audioknihy si teprve zvykám, i když doufám, že jich ještě hodně načtu.

Hlavní je u toho vydržet. Když rodiče vidí, že děti knihám zrovna neholdují, nemusí na ně hned tlačit, aby četly delší texty. Stačí začít něčím jednodušším a děti si už samy postupně najdou, co je baví. Začít můžete třeba právě slepicí Zorou.

Moc děkuji!